A jak tedy vypadal můj dnešní proflákanej den? Nebyl tak úplně podle mých představ... ale v podstatě jsem ho zabila činnostmi, který mi nevadily, bavily mě, a přitom jsem pořád neležela u počítače.
Ráno (ne zas tak úplně ráno, budík mi zvonil v devět) jsem vstala a zmuchlaná se vydala do koupelny, abych se osprchovala. Nějakej génius dostal nápad, že celýmu městu vypne teplou vodu, takže jsem neměla jinou možnost, než přežít to ve studený. Aspoň mě to probudilo. Potom jsem udělala všechny potřebný ranní věci a nalíčila jsem si oči, abych nevypadala jako zombie (protože můj odličovač je trochu nefunkční... nebo mám tak odolnou řasenku?). Přitom jsem byla na počítači a pouštěla si písničky od japonský zpěvačky Kanon Wakeshimy. Když jsem se dolíčila, hledala jsem tavnou pistoli a poté jsem lepila korálky do středu umělých kytek (noc předtím jsem se snažila najít drátek - neúspěšně - a doufám, že mi ho mamka ještě dneska najde). A když se čas blížil k deseti hodinám a čtyřiceti minutám, rozhodla jsem se vydat k babičce.
No, přišla jsem a její pes byl radostí bez sebe, že mě vidí, a tak mě ani na okamžik nepřestal otravovat. Naštěstí jsme za pár minut, které jsem strávila čtením Claudie a příhod jejích čtenářek, spěchaly na bus. Do Jiráskáčů jsme přijely o asi půl hodiny dřív, takže jsem skočila do handworku mamce pro perličky a sobě pro komponenty a řetízek. Následně jsem se vydala k zubařce na kontrolu rovnátek, což byl vlastně jediný důvod, proč jsem ten den vytáhla paty z domu, to ostatní vyplynulo ze situace.
Čekala jsem dlouho, než jsem přišla na řadu, a když už se tak stalo, vyměnila mi spodní gumičky z duhy na světle modrou a horní bílej řetízek za šedej. A přitom mi oznámila, že se v září dohodnem na sundání. Takže se konečně po dvou letech zbavím všech těch drátků v puse. Jak kdysi někdo řekl v nějakým filmu: "Rovnátka omezují vidění ve tmě." (nemá to vůbec nic společného s tím, co jsem tu předtím psala, jen mě to prostě napadlo :D navíc, ve tmě vidím pořád stejně :D)
A potom jsme šly do galanterky mamce pro gumu a následně jsem sháněla po celý Pražský zlatý třpytky, abych si mohla ozdobit boty. A nic. Takže jsem jela zpátky k babi na oběd a cestou se stavila u Vietnamců, jestli tam něco nemají. Bohužel, ale aspoň jsem sehnala Crackle Nail Polish, kterej začali prodávat úplně všude.
Oběd byl super a abych se tam moc dlouho nezdržovala, sbalila jsem krabici látek, kterou jsem tam u ní nechala, a vydala se k dalším Vietnamcům, kde jsem měla víc štěstí a našla naopak strašně moc třpytek. Ale žádný zlatý. Snažila jsem se si představit, jak budou ty barvy vypadat, když je přisypu do sebe, ale nakonec jsem to vzdala a budu to řešit až po dovolený.
Doma jsem si lehla a tvrdla u počítače. Čekala jsem na mamku, až přijde, protože jsme spolu měly jít vyměnit peníze. A tak jsme se vracely zpátky do Pražský, kde jsme to vyřídily, zašly do jiný galanterky, skočily do knihkupectví a do drogerky, kde jsem ukořistila lak stejný barvy jako ty moje nový gumičky na rovnátkách. Začalo bejt vedro, tak jsem si sundala jak světřík, tak i košili, i když se mi svlíkat se z toho nechtělo. Táhla jsem s sebou deštník pro případ, kdyby pršelo... ale samozřejmě, vždycky když ho mám, neprší, ale kdy si ho nevezmu, spustí se obrovskej liják. Možná je to dobře, protože si ho nechci zničit.
Takhle jsem teda dosud strávila dnešek. Teď píšu, zatímco mamka kecá s tetou. Potřebuju ten drátek. Potřebuju už dodělat tu čelenku.
Outfit na mém lookbooku :)
PS: doufám, že mě zejtra nebudou bolet zuby, ten řetízek je zase hodně utáhlej... :D
Žádné komentáře:
Okomentovat